Poznámky k manuálu ministerstva vnitra pro obce k zákonu o právu shromažďovacím

Dne 18. června 2009 vydalo na základě společenské objednávky ministerstva vnitra manuál pro obce k zákonu o právu shromažďovacím.1 V úvodu manuálu se přímo píše, že hlavním účelem sepsané ?kuchařky? je ?poskytnout nejen obcím základní orientaci v právní úpravě shromažďovacího práva v České republice a zajišťování veřejného pořádku v souvislosti s konáním různých shromáždění na území České republiky.?2 Z mnoha dalších pasáží a textu manuálu jako celku vyplývá, že jde tedy nikoli o komplexní manuál radící a informující o právní úpravě shromažďování, ale o otevřeně účelovou ?kuchařku?, jak lépe, účinněji a ještě častěji zakazovat potenciálně nebezpečné a také i jiné nepohodlné demonstrace a průvody na území obcí.

RADY JAK ZÁKAZAT SHROMÁŽDĚNÍ

Pro možnosti obce zakázat oznámené shromáždění čerpá manuál především z rozsudku NSS ve věci Sedláček a MND v. MHMP ze dne 5. listopadu 2007, čj. 8 As 51/2007-67, NSS: 135664. Judikát sám však je odbornou veřejností přijímán nejednoznačně, především pak v pasáži, na které manuál staví téměř všechny své rady a návody, jak snadno a účinně shromáždění, které obec nechce, zakázat.5 Lze proto konstatovat, že tento pro manuál stěžejní judikát rozhodně nepředstavuje ustálenou judikaturu NSS ke shromažďovacímu právu, což je dokladem k účelovosti ?kuchařky?. Sedláček a MND v. MHMP byl totiž korigován rozsudkem NSS ve věci Bureš v. plzeňský magistrát ze dne 21. února 2008, čj. 2 As 17/2008-77, NSS: 16516.6

Manuál však, jak se zdá, jde ve výkladu o možnostech zákazu shromáždění dokonce dále než rozhodnutí NSS, na kterém staví. Ze Sedláček a MND v. MHMP totiž rovněž vyplývá, že nemá-li správní úřad naprostou jistotu o skutečném účelu shromáždění, a mění ji pouze za pochybnost o oznámeném účelu shromáždění, nemá shromáždění předem zakazovat, a měl by ho být ?jen? připraven rozpustit, pokud se v průběhu odchýlí od ohlášeného účelu.

Tento výklad je ostatně zcela v souladu s nutností restriktivního výkladu omezení ústavně zaručené právo shromaždovat se, se zásadou proporcionality zásahů do tohoto práva státem. Tak i odpovídá ?nastavení? právní úpravy shromažďovacího práva v ČR, které favorizuje svolavatele, a kde umožnění konání shromáždění musí být pravidlem a možnost zákazu nutno vykládat restriktivně (cf. Bureš v. plzeňský magistrát, s jehož závěry však manuál nepracuje, pouze ho uvádí v příloze ve výčtu judikatury).

Další znepokojující věcí na manuálu, která zřejmě též vyplývá z příliš velkoryse interpretovaných závěrů NSS v kontroverzním Sedláček a MND v. MHMP, je pak návodná konkretizace okolností, z nichž, podle MV, prý lze rozkrýt ?pravý účel shromáždění?. Nejviditelnější a těžko přijatelná jsou pak především vodítka týkající se zkoumání (webové) prezentace shromáždění a dokonce braní v úvahu, jakým způsobem ohlášené shromáždění vnímá veřejnost (manuál dokonce přímo obcím podbízí otázku pro jejich rozhodování: ?je shromáždění [veřejností] vnímáno jako odpovídající nahlášenému účelu??), což je samozřejmě při rozhodovací činnosti obecních úřadů nepřijatelné. To samé platí i pro radu požádat a získat případně o informace na svolavatele a o akci od Policie ČR.

Pro zvažování zákazu dále ?kuchařka? radí zkoumat, zda ?souhlasí účel uvedený v oznámení s místem shromáždění?, už ale nezdůrazňuje, že má-li obec možnost navrhnout jiné místo shromáždění, má tak podle § 8 shromažďovacího zákona učinit v souladu s principem proporcionality zásahů. Manuál ostatně obecně se zásadou přiměřenosti příliš nepracuje, např. u návodu, jak rozpustit shromáždění, které se již nepodařilo zakázat.

Celkově v této pasáži manuál působí, jako by ubezpečoval obce, že posoudí-li shromáždění v celém jeho kontextu, mají široké správní uvážení pro možnost shromáždění zakázat. To je chybná interpretace a nebezpečný návod; obecní úřady mají obecně velmi malý prostor pro zákaz shromáždění.

ORIENTAČNÍ KALENDÁŘ ?RIZIKOVÝCH? DNÍ

Další pofiderní záležitostí je rozhodnutí MV začlenit do manuálu výčet dní, které se týkají některých výročí, slavených či zneužívaných extremisty. Manuál navíc počet přímo uvedených dní, kdy je nutné mít se na pozoru (v manuálu uvádí více než 40 dní), v úvodní poznámce rozšiřuje i na okolní dny kolem uvedených, čímž se mnohonásobně počet nebezpečných dní zvyšuje. Jednoduchými počty dojdeme ke zjištění, že ?rizikovými? se vinou manuálu stává v roce, který má 365 dnů, nejméně 200 dnů.

U výčtu rizikových dní manuál navíc přiznává, že seznam není kompletní, a radí ke zbývajícím dnům najít nebezpečnou historickou konotaci ve spolupráci s policií či vědeckými pracovišti.

ZÁVĚR

Iudiricum Remedium považuje manuál pro obce k zákonu o právu shromažďovacím za málo zdařilý a navrhuje, aby byl od základu přepracován. Jeho cílem by nemělo být dát obcím návod, jak co nejvíce omezit lidská práva, ale poradit jim, jak mají rozhodovat, aby jejich rozhodnutí nemusela být správními soudy zrušena nejen pro absenci úcty k lidským právům svolavatelů, ale též pro nedostatečnou znalost českého právního řádu.