Podněty k zákonu o právu shromažďovacím a obecně k agendě shromažďování – vyjádření ke stanovisku  MV ČR

Dne 29. dubna 2010 obdrželo Iuridicum Remedium (dále jen „IuRe“) reakci ministerstva vnitra (dále jen „MV“) na podněty IuRe k zákonu o právu shromažďovacím a obecně k agendě shromažďování ze dne 10. února 2010. IuRe k nim sděluje následující:

1. Co se týká novely č. 259/2002 Sb., stanovisko MV není přiléhavé. Podstata policejního zákroku není v identifikaci, nýbrž v úkonu, kterým se má protiprávní činnosti bránit nebo předvést pachatele. K tomu druhému prostá identifikace nepostačí, nýbrž je nutné pachatele zajistit podle § 26 policejního zákona.
2. Legitimním důvodem pro maskování i v průběhu policejního zákroku je obava před zneužitím identifikace pachateli násilných trestných činů nebo pro nelegální shromažďování osobních údajů soukromými subjekty.
3. Podstatou návrhu IuRe není to, že by tato pravomoc policie byla nedůvodná, ale to, že omezuje lidská práva účastníků shromáždění, aniž by k tomu byl dostatečně pádný důvod. Preventivní účel nelze absolutisovat, neboť je to neproporcionální.
4. Co se týká novely č. 274/2008 Sb., IuRe oceňuje výklad MV a žádá, aby ho MV zveřejnilo a aby byl v tomto duchu aktualisován Manuál ministerstva vnitra pro obce k zákonu o právu shromažďovacím.
5. K novele č. 294/2009 Sb. IuRe podotýká, že všeobecný souhlas s osnovou zákona ještě nezaručuje jeho ústavnost, cf. Melčák v. Parlament. Připomíná, že se záměrem vtěleným do zákona vyslovil nesouhlas Výbor pro občanská a politická práva Rady vlády pro lidská práva svým usnesením ze dne 3. července 2008.
6. Krátká lhůta pro evidenční řízení slouží především pro odstranění kolise s jiným, již oznámeným, shromážděním. Nelze popřít, že zakázat lze i zjevně protiprávní shromáždění, ale takových bude v praxi naprosté minimum, v rozporu s rozhodováním mnoha obcí. MV jako úřad státního dozoru nad územní samosprávou by mělo této zhoubné tendenci územní samosprávy účinněji čelit.
7. IuRe připomíná, že podle § 15 zákona č. 134/1867 ř. z., o právě spolčovacím: „Kdykoli spolek se chce shromáždišti, má to představenstvo nejméně 24 hodin dříve oznámiv úřadu v § 12 jmenovanému, připomenouc, kde a kdy shromáždění se bude odbývati, a mělo-li by shromáždění býti veřejné, má i toto opovědíti.“ Je absurdní, aby v době výpočetní techniky byla lhůta pro správní úřad násobně delší než před 140 lety.
8. IuRe se ostře ohrazuje proti tomu, že by snad platilo, že „obhajuje nelegitimní praxi některých (zejména extremistických) subjektů“. Předně, státní správa, jejímž vykonavatelem MV je, nemá co rozlišovat žadatele na extrémisty a ostatní. Ke všem žadatelům je nutno přistupovat rovně, neboť rovnost před zákonem je ústavní princip.
9. Dále IuRe znovu připomíná, že účelem oznámení je evidence. Přezkoumání oznámení z hlediska skutečného účelu z něj činí povolení, což je v rozporu s Listinou.
10. IuRe souhlasí s MV, že význam novely č. 294/2009 Sb. je pouze symbolický. Avšak symbol, že svoboda shromažďovací je postupně oklešťována, je krajně nežádoucí a MV by mu mělo aktivně čelit. Pokud je na případný přezkum oznámení shromáždění více času, je zjevné, že správní úřady budou k němu tendovat. Tomu by mělo MV aktivně bránit.
11. MV se dostatečně nevypořádalo s rozsudkem Bureš v. plzeňský magistrát z 21. 2. 2008, čj. 2 As 17/2008–77, SJS: 1557, NSS: 16516: „Toto „nastavení“ je plně pochopitelné při uvědomění si podstaty oznamovacího principu a možností správního úřadu ve většině případů dešifrovat skutečné důvody konání shromáždění, které opravdu mohou mnohdy kolidovat se zákonem. Jde tedy o to, aby již ve fázi oznámení konání shromáždění nevedla praxe správních úřadů k nastavení restriktivně pojatých „filtrů“, které by ve svém důsledku znemožňovaly realizaci tohoto ústavně zaručeného základního práva.“ Oznámení účelu shromáždění váže především svolavatele. Kdyby se od oznámeného účelu příliš odchýlil, hrozí mu rozpuštění shromáždění. Shoda oznámeného účelu shromáždění s realitou se tedy nemá zkoumat při řízení o zákazu shromáždění, ale až při případném rozpouštění shromáždění. Jak by správní úřad mohl zjistit skutečný účel shromáždění ještě před tím, než se shromáždění opravdu koná?
12. Kautely shromažďovacího práva se vážou především k rozpouštění shromáždění a jen zcela výjimečně k jeho zákazu. V druhém případě pravidelně jen pro „opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých“, tedy v kolisi dvou shromáždění, a to ještě proporcionálně.
13. Co se týká bojující demokracie, IuRe popírá, že by na této protiústavní ideologii existoval celospolečenský konsensus. Připomíná, že ani zdaleka se nejedná o celoevropský systém, neboť v Dánsku, Norsku, Švédsku, Spojeném království, Řecku či Rusku se rovněž neuplatňuje. Považuje za nevhodné přebírat model Spolkové republiky Německo, kde je nejnižší úroveň politických práv z celé EU.
14. IuRe odmítá názor, že by plédovala pro státní (zákonnou) ochranu shromážděním, které již ve fázi podání oznámení shromáždění sledují zjevně protiústavní cíle. De lege lata zkoumání protiústavnosti nepřísluší evidenčnímu řízení (řízení o oznámení shromáždění). De lege ferenda by taková shromáždění měla být tolerována, neboť tolerance extrémistických názorů zvyšuje kvalitu veřejného diskursu. Extrémisté se totiž neuchylují k těžko dešifrovatelným symbolům, nýbrž mluví jasnými slovy.
15. IuRe souhlasí s MV, že rozpor mezi Sedláček a MND v. MHMP z 5. 11. 2007, čj. 8 As 51/2007–67, SJS: 1468, NSS: 13566 a Mladí národní demokraté v. MHMP z 31. 8. 2009, čj. 8 As 7/2008–116, NSS: 20683 na jedné straně a Bureš v. plzeňský magistrát z 21. 2. 2008, čj. 2 As 17/2008–77, SJS: 1557, NSS: 16516 na druhé straně nemůže vyřešit MV. To si však musí být toho rozporu vědomo a ve své dozorové praxi by mělo favorisovat lidská práva. Proto rozsudek Mladí národní demokraté v. MHMP nelze absolutisovat, přičemž i samo MV se přiklání k tomu, že pro správní praxi je vhodnější Bureš v. plzeňský magistrát.
16. IuRe souhlasí s výkladem, že § 10 odst. 1 a 2 shromažďovacího zákona ukládá správnímu úřadu přezkum oznámení. Je to však přezkum toliko formální, nikoliv materiální, k němuž praxe bohužel tenduje hledáním skutečného účelu shromáždění.
17. Co se týká změny statusu veřejného prostranství na neveřejné, IuRe přikládá dopis MHMP ze dne 2. března 2009 ohledně shromáždění na Hradčanském náměstí v Praze.
18. Co se týká lhůt, IuRe mělo na mysli lhůtu podle § 11 odst. 1 shromažďovacího zákona. Trpí-li oznámení vadami, nejedná se o platné oznámení. Vyzval-li správní úřad podle § 8 shromažďovacího zákona ke změně shromáždění ohledně místa či doby, lhůta pro rozhodnutí rovněž neběží.
19. IuRe souhlasí s tím, že je povinností svolavatele zajistit dostatečný počet pořadatelů. Nicméně správní úřad je povinen odůvodnit, proč je oznámený počet nedostatečný.
20. Co se týká pořádkových lhůt, IuRe mělo na mysli lhůty ke splnění výzev. Podle IuRe by měly být stanoveny přesným datem.

Na závěr IuRe uvádí, že prohlubování a rozšiřování lidských práv, včetně politických, by mělo být společnou snahou MV a občanské veřejnosti. Snahy lidská práva omezovat by MV mělo odmítat s poukazem na politiku MV a společné evropské tradice.

IuRe by si přálo Stanovisko MV k podnětům Iuridicum Remedium, o.s., k zákonu o právu shromažďovacím a obecně k agendě shromažďovací, ze dne 29. dubna 2010, zveřejnit.

V Praze dne 3. května 2010

Stanovisko MV ČR ze dne 29.4.2010