Podněty k zákonu o právu shromažďovacím a obecně k agendě shromažďování

Iuridicum Remedium (dále jen „IuRe“) považuje za potřebné, aby v zákoně o právu shromažďovacím byly zrušeny ty změny, k nimž došlo v prvních letech 21. století a které zhoršily dosaženou úroveň lidských práv v České republice. Konkrétně se jedná o:

1. novelu č. 259/2002 Sb., která zavedla § 7 odst. 4 ve znění: „Účastníci shromáždění nesmějí mít obličej zakrytý způsobem ztěžujícím nebo znemožňujícím jejich identifikaci, je-li proti shromáždění prováděn zákrok útvaru Policie České republiky,“ s čímž souvisí i delikt podle § 14 odst. 2 písm. d). IuRe se domnívá, že je-li to nezbytné, smí policie vydat příkaz k odmaskování, ale že není účelné, aby tato povinnost byla stanovena plošně a paušálně přímo ze zákona. Takové omezení lidských práv je neproporcionální, neboť demonstrující může mít legitimní důvod k tomu, aby zůstal zamaskován i během policejního zákroku.
2. novelu č. 274/2008 Sb., která změnila § 7 odst. 4 tím, že odstranila podmínku odmaskovat se pouze u policejních zákroků, takže nyní je zakázána jakákoliv demonstrace s maskami. Tato novela rovněž zavedla v § 12 odst. 5 možnost rozpustit takové shromáždění, kde jsou účastníci ozbrojeni nebo maskováni, pokud titíž nebo jiní demonstranti páchají trestné činy, ačkoliv takových účastníků může být zanedbatelné množství nebo se může jednat o provokatéry. Za individuální exces je tak trestán celý kolektiv – jedná se o uzákonění nepřijatelného kolektivního principu viny.
3. novelu č. 294/2009 Sb., která v § 11 odst. 1 prodloužila lhůtu správnímu úřadu pro možnost zákazu oznámeného shromáždění ze 3 kalendářních dnů na 3 pracovní dny. Rozšíření časového prostoru pro zákaz oznámeného shromáždění povede pouze ke zhoubné tendenci přezkoumávat účel shromáždění, ačkoliv smyslem oznámení je pouhá evidence chystaných shromáždění. Posuzovat účel shromáždění je proto v rozporu s čl. 19 odst. 2 i. f. Listiny. V § 36 rozsudku Mladí národní demokraté v. MHMP z 31. 8. 2009, čj. 8 As 7/2008–116, NSS: 20683,[1] sice 8. senát NSS judikoval: „Nelze nalézt rozumný důvod, proč by měl v případě rozdílného oznámeného a skutečného účelu shromáždění vést k zákazu shromáždění pouze rozpor mezi oznámeným účelem a právy chráněnými v § 10 odst. 1 shromažďovacího zákona, nikoliv však rozpor mezi skutečným účelem shromáždění a těmito právy,“ ale při tom ignoroval námitku 2. senátu NSS v Bureš v. plzeňský magistrát z 21. 2. 2008, čj. 2 As 17/2008–77, SJS: 1557, NSS: 16516:[2] „Pokud tedy správní úřad teprve poté, co marně uplynula lhůta, ve které mohl shromáždění zakázat, zjistí okolnosti, pro které se tak mělo stát, je samozřejmě možno postupovat podle ustanovení § 12 odst. 5 cit. zákona, tzn. rozpustit takové shromáždění, jestliže se podstatně odchýlilo od oznámeného účelu takovým způsobem, že v průběhu shromáždění nastaly okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz.“ Válka mezi 8. a 2. senátem NSS tak pokračuje. Zastaví ji zřejmě až rozšířený senát, když se k němu nějaká causa dostane.

Ze svého poradenství může IuRe učinit tyto závěry:

1. Správní úřady nerozumějí tomu, jaký je účel a smysl oznamování shromáždění. Je to prostá evidence, aby veřejná správa měla přehled, která shromáždění se konají, a mohla je dle svého uvážení monitorovat. Účelem tohoto evidenčního řízení není nalézat skutečný účel shromáždění. Má být neformální a rychlé.
2. Správní úřady resignují na rozpuštění shromáždění podle § 12 shromažďovacího zákona, protože mají obavy svou pravomoc využívat. Snaží se věc vyřešit administrativně, od stolu, na základě zákazu shromáždění, ačkoliv skutkové podstaty pro zákaz nejsou naplněny.
3. Nejčastěji jsou zneužívány důvody pro zákaz shromáždění podle § 10 odst. 2 písm. a) shromažďovacího zákona, který zní: „Úřad shromáždění zakáže též tehdy, jestliže se má konat na místě, kde by účastníkům hrozilo závažné nebezpečí pro jejich zdraví“ a podle § 10 odst. 3 shromažďovacího zákona, který zní: „Úřad může shromáždění zakázat, má-li být konáno v místě, kde by nutné omezení dopravy a zásobování bylo v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva, lze-li bez nepřiměřených obtíží konat shromáždění jinde, aniž by se tím zmařil oznámený účel shromáždění,“ ačkoliv správní úřad dobře ví, že se na stejném místě ve stejnou dobu již demonstrace bez problémů konaly.
4. Chronická je snaha správních úřadů považovat shromáždění za zvláštní užívání pozemní komunikace, ačkoliv se jedná o typické obecné užívání. Někdy jsou důvodem k chybnému subsumování shromáždění pod zvláštní užívání akcesorické činnosti, jako je ozvučení demonstrace či alegorické vozy.
5. IuRe se setkalo i s tím, že zvláštní užívání pozemní komunikace bylo považováno za právní důvod, který změnil status veřejného prostranství na neveřejné.
6. Ustanovení § 43 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, bylo zneužito jako rozhodnutí o zvláštním užívání pozemní komunikace, ačkoliv se jedná o pouhou regulaci bezprostředního zákroku, jímž je konkrétnímu policistovi dána možnost vyloučit konkrétnímu člověku k přístupu na určené místo.
7. Správní úřady si stěžují na krátkost lhůt, protože nepřerušují řízení. Pokud se do lhůt pro činnost správních úřadů započítává i doba, v níž reaguje oznamovatel, je zjevné, že zákonem stanovené krátké lhůty nelze splnit.
8. Správní úřady neuvádějí ustanovení, podle nichž postupují, takže oznamovatelé musejí obtížně dešifrovat, jaký úkon byl vůči nim učiněn.
9. Právní závěry správních úřadů nejsou odůvodňovány, např. nedostatečnost počtu pořadatelů. Není tak respektován § 6 odst. 6 shromažďovacího zákona, neboť zajišťování veřejného pořádku patří k prvořadým úkolům policie.
10. Správní úřady často fabulují, tj. postulují hypothetický skutkový stav, aniž by k tomu měly oporu v dokazování.
11. Pořádkové lhůty nejsou stanovovány přesným termínem, nýbrž vágně.

V Praze dne 10. února 2010

Vyjádření MV ČR z 29.4.2010

Reakce IuRe z 3.5.2010

[1] http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=20683

[2] http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=anonymZneni&id=16516