Shromažďovací svoboda v ohrožení

1. řízení o oznámení shromáždění podle § 5 zákona č. 84/1990 Sb. Jeho účelem je prostá evidence, aby veřejná správa měla přehled, která shromáždění se konají, a mohla je dle svého uvážení monitorovat. Účelem tohoto evidenčního řízení není nalézat skutečný účel shromáždění. Má být neformální a rychlé.
2. rozpuštění shromáždění podle § 12 zákona o právu shromažďovacím, což je bezprostřední zákrok (zásah). Je to neformální a efektivní způsob, jak bránit porušování práva.

Smysl právní úpravy vyjasnil rozsudek NSS Bureš v. plzeňský magistrát (2008). Znakem demokratického právního státu je, že acquis lidských práv se nesnižuje, ale naopak vždy jen zvyšuje. Tak lhůta pro evidenční rozhodnutí by měla být zkrácena, nikoliv prodlužována.

Shromažďovací svoboda v ohrožení je však v ohrožení kvůli morální panice (angl. moral panic) ze shromažďujících se nonkonformistů. Začalo to antiglobalisty, od Global Street Party 16. 5. 1998 až po zasedání Mezinárodního měnového fondu 26. a 27. 9. 2000. Pak byl dalším terčem establishmentu CzechTek, od 29. 7. 2001 až po 30. 7. 2005. Nyní jsou na řadě neonacisté, fašisté a jiní xenofobové, od mediálního šílenství nad ?pomníkem? Národní strany, který 12. 1. 2006 umístila před bývalým koncentračním táborem pro Romy v Letech u Písku, přes demonstraci Národního odporu v Brně 1. 5. 2007 a pokus o demonstraci Mladých národních demokratů v pražském židovském městě 10. 11. 2007. V roce 2008 se aktivisovala neonacistická Dělnická strana a morální panika z neonacistů trvá dodnes.

Projevem morální paniky je koncept, jehož autorem je přední právník NSDAP, antisemita Carl Schmitt (1888?1985), bránící se / bojující / ozbrojená / opevněná / obranyschopná demokracie (něm. streitbare/wehrhafte Demokratie, angl. militant democracy), což je demokratický koncept jen podle jména, stejně jako ?lidová demokracie?. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny: ?Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.? Bránící demokracie takovou výlučnou ideologií je, neboť mění pojetí demokracie jako procedurální záležitosti, kdy se rozhoduje, zda nám budou vládnout konservativci, liberálové nebo socialisté, na hodnotový systém (= ideologii), kde občanská a politická práva mají jen demokraté, zatímco antidemokraté nikoliv.

Historický argument zkušeností s nacismem není validní. Jednak lze snadno na základě mezinárodní komparace zjistit, že neplatí ? v Dánsku mají stejnou úroveň politických práv jako v USA ? a jednak historická zkušenost přeci nemůže ospravedlňovat navěky nižší úroveň lidských práv. Naopak, nejlepší prevencí před komunismem a nacismem je vyšší úroveň lidských práv. Byl to soudce Douglas, který v Terminiello v. Chicago 337 US 1, 4 (1949) zahájil kurs, jímž zvýšil úroveň lidských práv v USA v porovnání s Evropou: ústava chrání nejen demokratické shromáždění, ale též fašistické či nacistické. Americké pojetí politických práv proto nespadlo z nebe, nýbrž je lemováno 3 mezníky (angl. landmark cases): Terminiello v. Chicago, 337 US 1 (1949), Brandenburg v. Ohio, 395 US 444 (1969) a Collin v. Smith, 578 F. 2d 1197 (7th Cir.).

Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 získala Dělnická strana 25 368 hlasů, tj. 1,07 % a Národní strana 6 263 hlasů, tj. 0,26 %. Lze důvodně předpokládat, že nebýt medialisace a morální paniky zastánců bránící se demokracie, morálních podnikatelů (angl. moral entrepreneurs) dostala by neonacistická Dělnická strana 10x méně hlasů a celý ?problém? by byl ještě více marginální než je dnes.

Můžeme tedy shrnout, že shromažďovací právo je upraveno vyhovujícím předpisem, který není třeba měnit, s výjimkou protiústavnosti v části o absolutním zákazu zahalování obličejů demonstrujících. Stávající problémy nejsou dramatické a dají se řešit individuální odpovědností účastníků (trestněprávní či správní) či využitím pravomocí správních úřadů na místě, včetně rozpuštění shromáždění, namísto plošných opatření vůči shromažďovacímu právu jako takovému.